Vracíme se k odloženému plánu. A já zjišťuji, že „koupit skleník“ je věda sama pro sebe — ještě než dojde na jakoukoli chytrost.
Po deseti měsících jsem oprášil loňskou nabídku a napsal dodavateli, že se k plánu vracím, jen s trochu jinými parametry. Odpověď přišla obratem a stejně vstřícně jako loni. Mezitím ale musím vyřešit otázku, kterou jsem loni přeskočil: na jaké konstrukci to celé má stát.
Sklo, nebo polykarbonát?
První rozcestí. Sklo je krásné, propouští víc světla a nestárne, ale je těžké, křehké (kroupy!) a hlavně prakticky neizoluje — a já chci skleník provozovat co nejdéle do zimy, s jezírkem plným vody, které nesmí zamrznout. Komůrkový (dutinkový) polykarbonát drží teplo násobně lépe, snese kroupy i fotbalový míč a je lehčí. Světla propustí méně a časem trochu zmatní, ale pro celoroční provoz s akvaponií vychází jednoznačně: polykarbonát.
Jak silný polykarbonát?
Druhé rozcestí, méně intuitivní. Prodává se 4, 6, 8, 10 mm… a rozdíl není „pevnost“, ale hlavně izolace. Čtyřka stačí tak na to předpěstovat sadbu na jaře; na provoz do zimy je rozumné minimum 6 mm a lepší 8 mm. Sám dodavatel mi loni psal, že zesílenou konstrukcí a polykarbonátem 8 mm lze dosáhnout „prodloužené hlavní sezony a nižších nákladů na celoroční provoz“. Vzhledem k jezírku beru 8 mm — příplatek se rozpustí v ušetřeném topení.
Oblouk, nebo rovné stěny?
Loňské nabídky pracovaly s obloukovými skleníky (Gutta, Legi — „precizní zpracování německého výrobce“). Oblouk má jasné výhody: lépe snáší sníh i vítr, protože sněhu ani nárazům nenastavuje kolmou plochu. Za to se ale platí — u boků obloukovka ztrácí výšku, takže hydroponická ramena a regály se k okrajům vestavují hůř. Rovnostěnný skleník by využil půdorys do posledního centimetru a dodavatel ho v nabídce má — vybírat se dá z několika typů konstrukce. Nakonec ale volím obloukový hliník: lepší odolnost proti sněhu a větru mi za tu trochu obětované výšky u boků stojí, a s nižšími kraji se při vnitřním uspořádání poperu.
Jak velký?
Loni jsme mluvili o 6 × 3 m, letos jsem skončil na 5 × 3 m. Řídím se přitom jednoduchým pravidlem: skleník má být tak velký, aby úrodu stačila spotřebovat rodina. Desetimetrová hala pro tři lidi je jen drahé topení navíc a přebytek, který nemá kdo sníst — pět krát tři metry nám vychází akorát. Menší plocha navíc znamená citelně nižší cenu (a tím i domácí souhlas), přitom se tam vejde všechno: půlka půdní záhon, půlka jezírko s hydroponickou kaskádou. Skleník bude průchozí a dveře budou zapuštěné 40 cm do konstrukce — díky tomu může skleník sedět na čtyřiceticentimetrové dřevěné podsadě, a přesto se do něj dá vejít v úrovni terénu, bez překračování prahu do výšky.
K tomu dřevěná podsada, kterou si připravím svépomocí podle podkladů dodavatele. Svépomocí bude i srovnání terénu a výkop jezírka.
Zmatení značek
Při rešerši konstrukcí jsem narazil na věc, která mi chvíli vrtala hlavou: v českém skleníkovém rybníčku prodává kdekdo tytéž skleníky pod vlastní značkou.
Začalo to nevinně. V e-shopu Sensorie jsou skleníky s poetickými názvy — „Skleníková katedrála“, „Anglický skleník“, „Tradiční rodinný skleník“. Jenže když se člověk podívá do adresy stránky nebo do technického popisu, čte tam něco jiného: Limes Variant M, Limes Hobby H, Gutta Gardentec, LanitPlast Domik, LEGI Estragon. Tedy konstrukce zavedených výrobců pod vlastními marketingovými názvy — což Sensorie ostatně sama nepřímo přiznává na blogu: samotné konstrukce si nevyrábí, bere je od zavedených výrobců. U některých modelů — včetně hliníkové konstrukce, o které se bavíme my — se mi ale výrobce dohledat nepodařilo vůbec; specifikacemi i cenou nápadně připomínají skleníky jedné kroměřížské firmy, ale to je jen moje domněnka — nikde to napsané není.
A funguje to i obráceně. Limes — jehož konstrukce Sensorie přejmenovává — sám prodává „Chytrý skleník Sensorie – výhodný set“. Buildex nabízí „autonomní skleník“, což je po rozkliknutí zase Sensorie (stejné produkty, stejné ceny, jen jiný zastřešující pojem). Arbolux má „chytrý skleník Arbolux… postavený na technologiích Sensorie.cz“. A tak dále — našel jsem nejmíň šest e-shopů, které tutéž řídicí jednotku prodávají každý pod trochu jinou vývěskou.
Pro kupujícího je to bludiště: hledáte „chytrý skleník“, najdete pět různě pojmenovaných nabídek, a teprve po večeru s vyhledávačem zjistíte, že uvnitř je vždycky tatáž krabička z Brna a okolo ní konstrukce od třetích výrobců. Není na tom nic nekalého — přeprodávání je normální byznys. Jen si říkám: kdyby těch pět vývěsek byla skutečná konkurence, měl bych z čeho vybírat. Takhle vybírám jen obal.
Nabídku na finální konfiguraci mám slíbenou po osobní návštěvě. Do Brna se za nimi vypravím, ať to celé vidím na vlastní oči.