Třetí záznam. Krátký, protože přesně takhle to v životě chodí.
Nabídka přišla. Vlastně přišly postupně tři.
První byla „na míru“: chytrá výbava pro záhon (teplota, vlhkost, závlaha — „nemusíte se tedy trápit s rutinními úkoly“), k tomu hydroponický systém s osmdesáti košíčky („jeho obsluhu zvládne i úplný začátečník, údržba spočívá v příležitostném doplnění zásobníku živin“ — to zní skoro až podezřele dobře) a obloukový skleník od německého výrobce. Když jsem si dovolil napsat upřímnou zpětnou vazbu, že se mi to zdá moc, přišla druhá varianta s jiným skleníkem — a po další výměně třetí, osekaná: 110 190 → 99 880 → 77 230 Kč (to poslední bez hydroponie, jen půda s možností rozšíření).
Musím uznat, že pan majitel komunikuje vstřícně a trpělivě. Žádný nátlak, ochotně přepočítává varianty.
Jenže pak přišla domácí rozprava u kuchyňského stolu. A tam se, na rozdíl od e-mailů s dodavatelem, shody dosáhnout nepodařilo. Argumenty proti jsou fér: je to hodně peněz za něco, co nikdo z nás neviděl fungovat, a zeleninu koupíme v obchodě za zlomek. Můj argument „ale ono se to stará samo“ zatím doma nikoho nepřesvědčil.
Napsal jsem tedy dodavateli, že nabídku nechávám u ledu. Odpověď zase mile vstřícná, žádná uraženost.
Tak nic. Zalévat se letos bude konví.