Měsíc kopání, betonu a jednoho nepříjemného překvapení pod zemí. A první opravdová lekce o tom, co znamená „svépomocí“.
Řemeslník se podíval a řekl svoje
Pozval jsem si řemeslníka, se kterým stavíme, ať se podívá na zadání: díra 3,5 × 0,85 m, hloubka 1,5 metru, kolmé stěny, těsně vedle budoucího základu skleníku, vystlat fólií, napustit. Podklad od dodavatele: náčrt s rozměry a článek na blogu.
Nebudu reprodukovat přesná slova, ale shrnutí zní: takhle ne. A když si to člověk rozebere, není to žádná stavařská alchymie:
- Kolmá nepažená stěna 1,5 m v neznámém podloží. Nikdo tu neudělal žádný průzkum — nevíme, jestli je pod trávníkem jíl, písek, nebo navážka. Předpis, kterým se musí řídit každý profesionál na staveništi, přitom velí svislé stěny ručně kopaných výkopů pažit v zastavěném území už od hloubky 1,3 metru — a zakazuje zatěžovat hranu výkopu do půl metru (sokl skleníku má stát prakticky na ní). Na kutila na vlastní zahradě ten předpis přímo nedopadá, jenže fyzika sesuvu si nevybírá: ujetá stěna výkopu je jeden z klasických smrtelných úrazů na stavbách. A já měl podle návodu v té díře strávit hodiny s fólií.
- Čtyři kubíky vody = čtyři tuny. Plné jezírko tlačí na stěny zevnitř, prázdné musí odolat tlaku zeminy a mrazu zvenku. Stěna, která tohle má vydržet roky, se prostě musí navrhnout — nestačí „drobný sklon“ a naděje.
- Metr a půl hluboko hned vedle založení skleníku. A pozor: skleník nestojí na žádných hlubokých základech. Jsou to obrubníky zapuštěné do betonového lože a na nich dřevěná podsada — mělké založení pár desítek centimetrů pod terénem. Vykopat vedle něj kolmou jámu půldruhého metru hlubokou znamená podemlít právě tohle mělké lože: zemina pod ním nemá kam roznášet zatížení a začne se sesouvat do výkopu. U lehkého skleníku nejde o havárii domu, ale o zvlněnou podsadu, křivé dveře a prasklý polykarbonát si koledovat nemusím.
Můj názor po téhle konzultaci: doporučit laikovi vykopat si u základů kolmou díru 1,5 m v neprozkoumaném podloží podle článku na blogu je statický nesmysl — a v tom horším výkladu i nebezpečná rada.
Couvnout? Záloha je pryč
Přiznám se, že tady poprvé přišla myšlenka „do čeho jsem se to pustil“. Jenže záloha na skleník byla zaplacená v září a výroba běžela. Tak jsem aspoň převzal velení nad jezírkem sám.
Varianty, které jsme zvažovali:
- Plastová vana na míru — čisté řešení, žádná hydroizolace, žádné zdění. Poptal jsem, a nadšení rychle opadlo: cena za samotnou vanu se blížila ceně zbytku stavby.
- Ztracené bednění — betonová deska, stěny z tvárnic ztraceného bednění s armaturou, zalité betonem. Pracnější, ale zvládnutelné se zedníkem a za rozumnější peníze.
Šli jsme do bednění.
Pod zemí čekalo překvapení
První den výkopu a klasika, kterou zná každý, kdo kdy kopal na starším pozemku: rýč narazil na drenážní trubky. Nikde nezakreslené, funkční, a přesně v místě budoucího jezírka. Takže vícepráce: zjistit, kudy vedou a kam (je to drenáž základů domu), přeložit je kolem jámy a modlit se, aby dál dělaly svou práci — a hlavně aby nepřiváděly vodu rovnou k jezírku. Další dny navíc, další peníze.
Účet
Sečteno: výkop, přeložka drenáží, deska, tvárnice, armatura, beton, práce — zhruba 100 000 korun. Pro srovnání: to je víc než polovina ceny celého „chytrého skleníku na klíč“. V cenové nabídce přitom tahle položka nefiguruje vůbec — kalkulace počítá s výkopem a pokládkou fólie „svépomocí“, což v číslech vypadá jako pár tisíc za fólii a víkend práce.
Férově: za zděné jezírko dodavatel nemůže — bylo to moje rozhodnutí a nikdo mi ho nenutil. Jenže to rozhodnutí nepadlo z rozmaru: padlo proto, že doporučená konstrukce po jediné konzultaci s člověkem od řemesla neobstála. „Jezírko svépomocí podle článku na blogu“ se v reálném světě proměnilo v regulérní malou stavbu za sto tisíc. Tohle by měl vědět každý, kdo si akvaponický skleník s jezírkem rozpočtuje.
Vana stojí a zraje. Další kapitola téhle stavby bude čím ji utěsnit — hydroizolace betonového jezírka je, jak při večerním googlení zjišťuji, věda sama o sobě. Ale to teď musí počkat: přednost má dřevěná podsada, protože montáž skleníku se blíží.