Jarní směna končí, letní nastupuje. První pěstitelské verdikty — ty dobré i ty rozpačité.
Co se povedlo
Ať nezačínám remcáním — tyhle týdny jsou na sklizeň zatím nejhezčí období roku. Saláty z únorového výsevu jsou nádherné: Karminova, Pražan, Little gem, jedna hlávka za druhou. K tomu špenát, kopr, bazalka a mangold, který se povedl na výbornou. Rajčata, papriky i lilky se po výsadbě krásně zvedly.
A jedna čistě osobní radost: jahody vypěstované ze semínka — od lednového kelímku na parapetu po první červené plody. Vím, že sazenice z hobbymarketu by byla rychlejší a větší, ale tahle chuť je jiná.
Hrášek: rozsudek
Přes jaro rostl v záhonech hrášek — a rostl krásně, zelená hradba po síťce až ke střeše. Jenže spokojenost se nekonala, a to hned dvakrát.
Zaprvé chuť: lusky nebyly moc šťavnaté ani sladké. Doma jsme si lámali hlavu proč, a odpověď je nejspíš prostá: hrách je chladnomilná plodina — sladkost dělá chladné počasí, a v prosluněném skleníku, kde jarní odpoledne šplhají přes pětadvacet stupňů, se cukry rychle přeměňují ve škrob. Hrášek zkrátka patří ven na časné jaro; ve skleníku jsem mu vlastně uškodil.
Zadruhé logistika: mezitím jsem mezi hrášek vysadil rajčata — a sklízet lusky skrz houstnoucí rajčatovou džungli byla otrava. Poučení do příštího roku: nekombinovat dojíždějící plodinu s nastupující.
A do třetice ředkvičky, můj letošní evergreen: zkusil jsem je po hydroponickém debaklu ještě jednou v záhonech — a zase nic. Vytáhly se do listů, bulvy nikde. Uzavírám to: ředkvičky do jarního skleníku prostě nepatří — potřebují chlad a krátký den, obojí má venkovní záhon brzy zjara, ne skleník v květnu.
Podobná lekce ze stejného soudku: výsev salátů z přelomu dubna a května ve skleníku nevzešel vůbec — po týdnu, kdy má salát normálně dávno klíčit, ani lísteček. Chvíli jsem podezříval semena, ale bude to nejspíš horko — salát má zabudovanou pojistku (termodormanci): když je půda nad nějakých 25 stupňů, semeno prostě odmítne klíčit, aby nevyrostlo do vedra, které by ho zabilo. Ve skleníku, kde květnová odpoledne šplhají vysoko, se tahle pojistka sepne spolehlivě. Takže další pravidlo do notesu: od jara sít saláty předpěstováním venku ve stínu, ne přímo do rozpáleného skleníku.
Letní osazenstvo
Začátkem května tedy proběhla velká výměna: hrášek ven, a do půdy nastoupila letní sestava z březnových výsevů — rajčata, lilek, papriky a okurky. Z únorové hydroponické várky jsme sklidili posledních pár rostlinek špenátu; ramena teď postupně přebírá letní osazení.
Jedna věc mi při té výsadbě docvakla se zpožděním. Rajčatových sazenic jsem předpěstoval víc, než se vešlo do záhonů, a přebytek putoval do květináčů podél stěny. Vypadá to skvěle — až na drobnost: automatická závlaha vede do záhonů, na květináče nedosáhne. Takže ke skleníku, který se „zalévá sám“, teď dvakrát denně chodím s konví jako k tomu nejobyčejnějšímu pařeništi. Výhoda automatické zálivky se rozplynula vlastní chamtivostí pěstitele. Poučení: plánovat výsadbu podle toho, kam dosáhne technika — nebo si přiznat, že konev je stejně nakonec nejspolehlivější zařízení ve skleníku.
Kořenový cop
A jedna kuriozita z jarní probírky hydroponie, kterou musím ukázat: tohle je kořenový systém jedné jediné rostliny vytažený z ramene. Půlmetrový cop hustý jak lano. V košíčku nahoře salátek jak dlaň, dole pod ním tohle.
Ukládám si to zatím jen jako zajímavost — ale při pohledu na trubku o průměru pár centimetrů, kterou roztok odtéká, se nabízí otázka, co se stane, až takový cop naroste a zesílí natolik, že skrz něj roztok přestane stačit protékat. Radši na to nemyslet.