Den, na který jsem se těšil od chvíle, kdy jsem před rokem a půl poprvé četl slovo „akvaponie“.
Jezírko běží s filtrací od půlky února a voda vypadá dobře. Měřím ji akvaristickými testy a v březnu se stalo to, na co jsem čekal: amoniak nula, dusitany nula — dusíkový cyklus naskočil, biofiltr žije. Neviditelná armáda bakterií v molitanech je připravená proměňovat rybí zplodiny na hnojivo pro rostliny. Ten koloběh z prospektů má najednou existovat u nás na zahradě.
Jakou rybu?
Volba padla na lína obecného. Žádná efektní koi, žádný náročný pstruh — lín je klidná, otužilá selská ryba, která toleruje horší vodu i nižší kyslík. Přesně to, co člověk chce pro první sezónu: rybu, která odpustí začátečnické chyby.
Počet jsem nastřelil podle kalkulačky přímo v aplikaci výrobce: na naše 4 kubíky vychází třicet ryb kolem patnácti centimetrů jako mírná, bezpečná osádka. Žádné přerybnění, rezerva na růst.
Vypouštění
Osmnáctého dubna jsme přivezli z rybářství 30 línů v přepravním pytli. Vyrovnat teploty, postupně přimíchat jezírkovou vodu, a pak už jen dívat se, jak mizí v hloubce naší betonové vany — která je po těch měsících malty a stěrek najednou živým jezírkem.
Nad hladinou jsem pak stál celé odpoledne jako malý kluk.
Večer jsem si otevřel aplikaci: teplota jezírka, cirkulace, filtrace — všechno běží. V ramenech rostou saláty, v záhonech nastupují rajčata, v jezírku krouží ryby. Poprvé od podpisu objednávky je to celé kompletní. Ryby ve skleníku — ta sci-fi věta, které jsem se před půldruhým rokem smál, se právě stala popisem naší zahrady.
Teď už jen krmit přesně podle kalkulačky výrobce, měřit vodu a nechat ten koloběh pracovat.