Měsíc, ve kterém se přestalo řešit, co je vadné, a začalo se řešit, kdo co komu vydá.
Ta nová vada: dvě čerpadla jsou moc
Slíbil jsem detail o vadě, kterou přinesla náhradní jednotka. Začátkem července jsem si k ní sedl na dva večery a choval se jako u zákazníka na výjezdu: pozoruj, zapisuj, reprodukuj.
Výsledek: jednotka nezvládne současně napájet cirkulační a filtrační čerpadlo. Při pokusu o rozběh obou zhasne kontrolka na víku i všechny spotřebiče — kolaps celého napájení — a jednotka nabootuje znovu. Když filtraci odpojím, běží; když ji za provozu připojím, okamžitá tma.
A je v tom zákeřný „únavový“ vzorec: po nočním vychladnutí první rozběh projde a systém chvíli běží. Opakované pokusy padají čím dál rychleji, až okamžitě. Druhý den ráno zase všechno chvíli funguje. Přesně tohle chování jsem natočil na video — kvůli němu jsem i znovu připojil závlahu, od červnových testů odpojenou: první závlahový cyklus proběhl celý, druhý vydržel minutu a další padaly hned po startu.
Vada, která se po vychladnutí schová, má jeden praktický důsledek: krátký test studené jednotky na stole ji nenajde. Projeví se až pod zátěží v zahřátém stavu a za reálných tlakových poměrů — tedy tam, kde jednotka opravdu žije: ve skleníku.
Slepá ulička s demontáží
A přesně tady se zasekla jednání s výrobcem. Jeho návrh: ať sám demontuji zhruba deset komponent systému — který mi prodal a nainstaloval „na klíč“ — zabalím je a pošlu do laboratoře, kde je otestují v klimakomoře. Můj protinávrh: přijeďte se podívat, vadu kdykoli na místě předvedu (nebo si demontáž udělejte sami; budu maximálně součinný). Zatím pat: já nechci rozebírat dílo, které jsem si platil smontované, a přijít tak o možnost vadu předvést; oni nechtějí přijet.
Nebudu tu rozebírat právní detaily — na to bude čas, až bude uzavřeno. Ale jednu větu si dovolím: co dodavatel smontuje a nainstaluje „na klíč“, měl by při reklamaci i odborně demontovat.
Mezitím skleník žije svým životem
Aby toho nebylo málo, hydroponický okruh v červenci předvedl, že lednové a červnové přetečení nebyly výjimky, ale pravidlo:
- 9. července se utrhl kus narostlé řasy a ucpal hadici. Roztok přetekl — tentokrát na řídicí jednotku a zásuvku pod ní (obojí součást dodané instalace). V domě vybavil proudový chránič. Voda na elektrice, potřetí jiná příčina, potřetí stejný konec: nikdo nic nehlídá.
- 13. července se ucpání zopakovalo (zase kořeny) — a znovu se ukázala stará vada: automatické dopouštění poslušně nahrazovalo „ztracenou“ vodu. Předtím jsem si přetečení vždycky všiml včas, takže z jezírka ubylo jen málo. Tentokrát jsem si ho včas nevšiml, a dopouštění stihlo odčerpat z jezírka asi 300 litrů ven z okruhu. Dopouštění bez jakéhokoli limitu: lokální ucpávka se umí proměnit ve vypuštěné jezírko. Je to přesně ten scénář, který jsem si v lednu po zamrznutí zapsal jako naše „druhé štěstí“ — že filtrace ještě neběžela. Tentokrát běžela a štěstí nedorazilo.
Kde jsme
Píšu to v polovině července. Lhůta k vyřízení běží do 26. července. Rajčata dozrávají, mangold je krásný a v ramenech rostou saláty — tentokrát předpěstované venku ve stínu, jak velela květnová lekce — zahradnicky je to paradoxně nejlepší období roku. Jen ta „chytrá“ část skleníku stojí z většiny odpojená a její budoucnost je otevřená. Na krmítku mezitím visí zavázaný igelitový pytlík — moje analogová pojistka pro případ, že by si jednotka zase vzpomněla, že je zima a prázdné jezírko potřebuje nakrmit. A přes střechu jsem posledních pár týdnů začal přetahovat stínovku z bílé geotextilie, protože proti červencovému přehřívání funguje spolehlivěji než celý ten orchestr větrání. Technologie je technologie, ale starý dobrý kus hadru zatím vede na body.
Další záznam bude buď o smíru, nebo o tom, co následuje po 26. červenci. Poprvé od začátku téhle série to opravdu nevím dopředu.