Šest dní do konce lhůty. Papíry leží u advokátky, výrobce mlčí — a skleník si mezitím žije zvláštním polovičatým životem.
Jak se daří posádce
Pro pořádek, jak náš „chytrý skleník“ v půlce léta vlastně jede: filtrace vypnutá, závlaha vypnutá, tři čtvrtiny hydroponie prázdné. Běží jediný okruh — ten s jahodami, protože těch se vzdát nehodlám. Ryby žádné. Živiny dávkuju ručně, zalévám konví, stíním hadrem, krmítko hlídá pytlík. Venkovní teploměr si v horku dál přimýšlí deset stupňů a půdní čidlo ukazuje vlhkost jen podle toho, jestli na něj zrovna dopadla konev — pár centimetrů vedle může být záhon suchý jak troud. Z „autonomního skleníku“ zbyly konstrukce, okno, jahody — a můj notes. Ventilátor sice běží, ale na teplotu a vlhkost uvnitř nemá prakticky žádný vliv.
A přesto: rajčata dozrávají, papriky nasazují a hydroponické jahody poctivě plodí — sladkostí sice nehýří (odrůda? horko?), ale rostou. Zahradě je náš spor s elektronikou srdečně ukradený.
Nádrž na dně
Tenhle týden mě skleník zase jednou nachytal. Dva dny jsem se k hydroponii nedostal — a našel jsem hydroponickou nádrž skoro prázdnou, čerpadlo už přisávalo vzduch. Přitom žádná záhada: v červenci se z okruhu odpaří kolem pěti litrů denně a celý zmenšený systém má sotva sedmadvacet litrů — patnáct v nádrži, zbytek v šesti metrech ramen. Pětina objemu denně, prostě pryč. Automatické dopouštění v nouzovém režimu neběží, takže dva dny nepozornosti stačí na suché čerpadlo. A zase stejná písnička: čerpadlo mele naprázdno a systém o tom nemá nejmenší tušení.
Ze zvědavosti jsem zkusil, jestli by se blížící se sucho nedalo vyčíst aspoň z mého monitoringu — malý objem vody by se přece měl přes den ohřívat znatelně víc. Devět dní dat, tři různé metriky, výsledek: nedá. Teplotu roztoku řídí slunce opírající se do ramen, ne to, kolik vody zbývá dole v nádrži. Jednotka neměří průtok ani hladinu, takže není z čeho počítat — k prázdné nádrži je slepá už z konstrukce. Já to teď aspoň vím a mám to změřené. Ona to neví a vědět nemůže.
Čtvrtá pojistka? Kýbl.
Chvíli jsem si maloval elegantní řešení: kanystr nad nádrží, mechanický plovákový ventil, dopouštění gravitací, žádná elektronika. Pak mi došly dvě věci. Nádrž plovákový ventil dávno má — je součástí dodaného dopouštění, jenže dostat se k němu znamená rozebrat rozvody hadic, a na systém v reklamaci prostě sahat nebudu. A hlavně: nejjednodušší stroj na dolévání vody už dávno vlastním.
Takže žádné konstrukce. Při každé návštěvě naliju do nádrže deset litrů navíc a mám klid na tři čtyři dny místo dvou. Kýbl se totiž nikdy nerestartuje. Sbírka mých pojistek se tím uzavírá: igelitový pytlík na krmítku, konev u květináčů, hadr přes střechu, kýbl u nádrže. Dohromady za pár stovek — a všechny umí to hlavní, co patnáctitisícová řídicí jednotka neumí: nemůžou selhat.
Advokátka podklady převzala a slíbila se ozvat. Výrobce mlčí. Lhůta doběhne v neděli. Zapisuju si tohle zvláštní léto hlavně proto, abych za rok nezapomněl, jak vypadalo: půlka techniky odpojená od proudu, druhá polovina skleníku plná rajčat — a já někde mezi tím, s konví v jedné ruce a kýblem v druhé.