Zaseto do záhonů, závlaha běží — a já poprvé vážně narážím na to, co mi „bezúdržbová“ hydroponie slibovala, že řešit nebudu.
Záhony ožily
Dvaadvacátého března jsme zaseli přímo do vyvýšených záhonů a zprovoznili automatickou závlahu půdní poloviny. V nastavený čas se rozběhne čerpadlo, voda projde rozvody a půda v záhonech tmavne — tahle část dělá přesně to, co má, a je radost se na to dívat.
Čísla, která nedávají smysl
Horší je to u hydroponie. Klíčová veličina živného roztoku je EC (vodivost — kolik živin voda nese). A moje EC začalo dělat divné věci.
Nejdřív jsem podezříval měřák: dodaný levný EC metr ukazuje občas hodnoty, kterým se nedá věřit — dvě měření po sobě, dvě různá čísla. Měřit chemii vody přístrojem, kterému nevěříte, je k ničemu, takže jsem objednal měřáky o třídu výš — pořádný EC metr a pH metr, dohromady za bezmála tři tisíce. Další položka, se kterou kalkulačka návratnosti nepočítala. Jenže i s pořádným měřákem zůstal trend, který popřít nešlo: EC setrvale klesá. Z 1,46 na začátku března na 0,75 o devět dní později a 0,55 za další dva dny. Rostliny roztok vyjídají — a systém, který má „automaticky dávkovat živiny“, to nedorovnává.
A pak jsem při dalším pročítání návodu narazil na větu, která mě zvedla ze židle: živný roztok se má každé 3–6 týdnů kompletně vyměnit.
Moment. Celý systém se prodává tak, že „nemusíte dvakrát denně docházet a kontrolovat množství živin a kyselost roztoku“ — od toho je zásobník s koncentrátem a automatické dávkování. Jenže když se roztok stejně musí jednou za pár týdnů celý vylít a namíchat znovu — tak k čemu ten systém vlastně je? Abych byl fér: úplně bez dávkování se to neobejde. V horku se z okruhu vypaří klidně několik litrů denně, takže dolévat koncentrát smysl dává — a EC ostatně neklesá ani tak tím, že by roztok vyjedly rostliny, jako spíš tím, jak ho ředí doplňovaná voda. Přiznám se, že tohle je zatím moje největší zklamání z „chytré“ části skleníku — ne vada, ale pocit, že automatika řeší tu snadnou část problému a tu těžkou nechává na mně.
Železo, řasy a peroxid
Aby toho nebylo málo, přidaly se další dvě fronty:
- Mladé listy začaly žloutnout mezi žilkami — podle všeho nedostatek železa. Další večer samostudia: dostupnost železa souvisí s pH a typem chelátu. Tohle měl přece „řešit skleník za mě“.
- V trubkách a rameni se množí řasy — průhledné části okruhu na jarním slunci fungují jako fotobioreaktor.
Na řasy jsem zkusil peroxid vodíku — a narazil na půvabný detail: kalkulačka na webu výrobce s peroxidem počítá, kalkulačka v aplikaci o něm neví. Dvě oficiální kalkulačky téhož výrobce, dva různé názory. Tak nevím, čemu věřit; dávkoval jsem podle té konzervativnější.
Proč se to nedá jen „dolít“: past tvrdé vody
Když jsem se v tom začal vrtat, došlo mi, že ta chemická otročina není smůla, ale důsledek návrhu. Hydroponický okruh se doplňuje tvrdou vodou z jezírka. Jak se voda odpařuje, odchází čistá H₂O — soli a uhličitany zůstávají, a každé další dolití přidá další porci uhličitanů. Alkalita se hromadí, pH šplhá nahoru — a při vysokém pH se železo stává pro rostliny nedostupným, takže ta chloróza na mladých listech není náhoda, ale konec téhož řetězce. Nakonec pH nešlo srazit pod 7 ani při pěti gramech pH‑mínus na šedesát litrů. A čím víc okruh doléváte tvrdou vodou, tím je to horší — doplňováním se problém neředí, ale hromadí.
Poctivě: jde to obejít. Kdybych okruh doléval čistě dešťovkou, která je měkká, alkalita by se nehromadila a problém by zmizel — a skleník dokonce svádí dešťovku z okapů do jezírka. Jenže spolehnout se na samotný déšť nejde: je nepravidelný, a jezírko je potřeba držet plné — jednak kvůli rybám, které do něj brzy přijdou (jejich počet se počítá z plného objemu, pokles hladiny by je zahustil), jednak kvůli tepelné setrvačnosti. Takže se stejně dopouští tvrdou studniční vodou a past je zpátky. O tomhle kompromisu mě nikdo neinformoval; „bezúdržbový skleník pro začátečníka“ přede mnou schoval, že o výsledku rozhoduje už samotný zdroj vody — a jeho hlídání je přesně ta odborná péče, kterou jsem prý mít nemusel.
Velká výměna
Výsledek: začátkem dubna kompletní výměna roztoku — desítky litrů vylít, nakoupit chemii, namíchat znovu, zkalibrovat. Čerstvý roztok: EC 1,28, pH 5. Další nečekaný náklad a půl dne práce.
Jedna smířlivá poznámka na okraj: při montáži jsem slíbil, že dám vědět, jak dopadla naše alternativní hydroizolace jezírka. Slib jsem splnil — popsal jsem zkušenost s cementovou stěrkou i s podmínkami, za kterých funguje, a výrobce poděkoval, že to předá kolegům z realizací. Tak třeba příští zákazník dostane k jezírku místo odkazu na blogový článek i náš recept. Rád bych, aby tahle série jednou působila i takhle — ne jen jako seznam stížností.
Nejdražší salát mého života
Abych nekončil jen chemií: 2. dubna jsem sklidil první hlávky — Stupický kamenáč a Čtyři roční období, zaseté 6. prosince. Čtyři měsíce od semínka po talíř. Chutnaly báječně.
A pak jsem si sedl s kalkulačkou, protože programátor si nepomůže. Od prosince do dubna svítila pěti salátům, které přečkaly lednový mráz, tři pěstební světla po 150 wattech (dosvěcují tak, aby spolu s denním světlem vyšlo 12 hodin, v prosinci tedy klidně 5 hodin denně) a topné tělísko ohřívalo hydroponický roztok proti zimě. Jen ta elektřina za 117 dní vychází na čtyři až šest tisíc korun (přesněji to jednou dopočítám z elektroměru). Děleno dvěma hlávkami: zhruba dva tisíce korun za salát. V obchodě stojí pětadvacet.
Ano, je to nefér počítání — světla a teplo šly i budoucím výsevům, další sklizně cenu naředí a rozjezdová zima je nejhorší možný vzorek. Ale marketingová „návratnost nejpozději do tří let“ dostala v mé tabulce první pořádnou trhlinu. Zapisuju a slibuju, že to za rok přepočítám poctivě, s elektroměrem.
Účet za „odborné znalosti nechte na Chytrém skleníku“ se tedy začíná povážlivě podobat semestru chemie na dálku — se školným.