Neděle. Datovka mlčí, výrobce mlčí — a já si místo obnovování schránky konečně sedám k otázce, kterou před sebou týdny hrnu.
Otázka, které se nedá vyhnout
Kdyby to celé skončilo tak, že si odvezou techniku a mně zůstane konstrukce, dva vyvýšené záhony a jezírko — co s ním? Čtyři kubíky betonu a vody pod podlahou, loni na podzim za nějakých sto tisíc (díl 7 nelže). Vana 95 centimetrů široká, tři a půl metru dlouhá, metr a půl hluboká. Bez hydroponie nad sebou z ní zbyde jen díra v podlaze plná dešťovky.
Strávil jsem s tou otázkou celý víkend. A protože jsem se letos už párkrát spálil na nápadech, které „přece musely dávat smysl“, dal jsem si tentokrát pravidlo: každý nápad musí přežít výpočty. Zapisuju výsledky, i když — jak uvidíte — je to spíš seznam pohřbů.
Pohřeb první: sklep a houbárna
První romantická představa: zakrýt vanu deskami, dole pěstovat hlívu a skladovat brambory. Stabilních deset stupňů celý rok, vlhko, tma — na papíře ideál. Jenže pak jsem si to zkusil představit prakticky. Do pětadevadesáti centimetrů šířky se nevejdou police a ulička zároveň. V metru a půl hloubky se nedá stát. A moje záda, která protestují už při vytahování kýble z jezírka, by měla nosit bedny brambor po žebříku do díry v podlaze? Škrtám dřív, než koupím první prkno. (Rozšířit vanu o pochozí část? Dalších sto tisíc a bourání čerstvě postavených zdí. To už není záchrana investice, to je házení peněz za penězi.)
Pohřeb druhý — a ten mě mrzí nejvíc: tepelná baterie
Ten nápad mě zaujal. Čtyři kubíky vody = obrovský akumulátor: přes den nasaje přebytečné teplo z přehřátého skleníku, v noci ho vrátí a ochrání rajčata před jarními mrazíky. Elegantní, soběstačné, fyzikálně krásné.
Jenže mám od jara vlastní monitoring — a ten se nedá ukecat. Vytáhl jsem si data z osmnácti chladných jarních nocí a proseděl večer nad fyzikálním modelem. Výsledky mi vzaly iluze.
Zaprvé: skleník se v noci brání mnohem líp, než jsem čekal. I při venkovním mrazu uvnitř drží čtyři pět stupňů nad venkem — setrvačností půdy pod podlahou a zčásti díky samotnému jezírku. Za celé letošní jaro uvnitř nemrzlo ani jednou. A jezírko přitom topí už teď: je v něm jednoduchý tepelný výměník — nerezová hadice, kterou protéká voda do hydroponického potrubí a cestou předává teplo okolí i kořenům. Při mírných mrazících tak skleník drží spíš líp, než kdyby jezírko nebylo. Problém tedy není, že by „tepelná baterie“ nefungovala — ona funguje.
Zadruhé — a to je ta rána: spočítal jsem, kolik tepla by vlastně stálo podržet skleník nad nulou ve všech osmnácti chladných nocích dohromady. Jednadvacet kilowatthodin. Za celé jaro. Slovy: nějakých sto padesát korun elektřiny. Obyčejný přímotop s termostatem za sedm stovek z hobbymarketu to zvládne celé — a proti němu by pořádný výměník, čerpadla a rozvody vyšly na patnáct dvacet tisíc. Fungovat bude, ale proti přímotopu za pár stovek se nikdy nevyplatí.
A zima? Počítal jsem i tu. Při minus dvaceti venku klesne nevytápěný skleník někam mezi minus sedm a minus dvanáct — a vytopit ho celý elektřinou by stálo stovky korun za jedinou mrazovou vlnu. Jediné rozumné zimní řešení je malý fóliový stan nad přezimujícími citrusy. Žádná baterie, žádná sláva.
Pravidlo do notesu, tentokrát o to naléhavěji: nejdřív si spočítej, jak velký problém vlastně řešíš, teprve pak stav řešení. Moje jarní „topná poptávka“ dělá sto padesát korun ročně. Na tom se nedá postavit žádná technologie — na to stačí zapojit prodlužovačku.
Pohřeb třetí: ryby naostro
Poslední pokus o záchranu velkolepé vize: co chovat ryby ve větším, na maso pro vlastní spotřebu? Spočítáno: kapr ve čtyřech kubících dá dvacet až čtyřicet kilo ročně, za cenu mírně nad krámem — prodělečné hobby. Teplomilný sumeček by na papíře i vydělal, jenže chce pětadvacet stupňů vody celoročně (viz pohřeb druhý), jediný lednový výpadek proudu znamená mrtvou obsádku — a hlavně: kdo v rodině sní sto padesát kilo sumečka?
Co přežilo
Po víkendu škrtání zůstává seznam, kterým se nepochlubím na žádné konferenci, ale má jednu vzácnou vlastnost: dává smysl.
Vanu zakryju deskami a postavím na ní záhony ve výšce pasu. Konec díry v podlaze, konec ohýbání zad, tři metry čtvereční pěstební plochy zpátky. Voda dole zůstane jako zásobárna dešťovky na závlahu. Vodné neřeším — mám studnu — ale dešťovka má jiné přednosti: je ekologická a hlavně měkká a teplejší, tedy k zálivce vhodnější než voda ze studny. Za cenu jednoho čerpadla. K tomu přímotop za sedm stovek jako mrazová pojistka — a na jaře se desky nad vodou promění v množírnu sazenic, jediné pěstování, které se doma opravdu vyplácí. A možná, čistě pro radost, nechám na konci vany metr hladiny nezakrytý: pár vodních rostlin, dva tři karasi na komáří larvy. Okno do vody. To se nepočítá, to se prostě chce.
Totéž v malém
Večer nad tím vším sedím a dochází mi, že jsem si právě v malém zopakoval celý letošní příběh. Salát za dva tisíce (díl 13), houbárna, tepelná baterie, ryby na maso — pokaždé stejná past a pokaždé stejné rozuzlení: doma se nevyplatí vyrábět nic, co průmysl umí levně. Domácí technika se vyplatí jen ve třech případech: když chrání něco cenného, když šetří práci, nebo když dělá radost. Všechno ostatní je drahá technologie na levnou úrodu — ať ji prodává výrobce chytrých skleníků, nebo ať si ji vymýšlím sám nad vlastní dírou v podlaze.
Rozdíl je jediný: tentokrát mě to stálo víkend přemýšlení místo dalších sta tisíc. Považuju to za nejvýnosnější víkend roku.
A lhůta? Při finalizaci dopisu jsem se naučil další paragraf: třicátý den připadl na neděli, takže podle občanského zákoníku dobíhá až zítra. Ještě jeden den ticha. Pak se uvidí.